Den druhý
Den 2
Vstávám z novou nadějí a silou,z hlavou hrdě vzhůru se vydávám do dalšího dne mé pouti. Sbalil jsem si věci a jelikož bylo 8h a vlak mi ujel před 4mi, vyšel jsem dál, dnes se musím co nejrychleji dostat do Plzně. Jdu a z tíhou v srdci beru do rukou mobilní telefon.. Ještě mám čas ještě se můžu vrátit zpět. Ne nemůžu,musím si dokázat že to zvládnu, musím si dokázat že jsem lepší člověk než se mi zdá musím jít dál. Výtáčím číslo mého kamaráda...po krátkém hovoru se loučím a loučím se...snaží se mně přesvědčit at neblbnu a jedu domů, že mam ještě čas... Ale já nemohu, už jsem se rozhodl... Následně jsem napsal otci, že se omlouvám za bolest kterou jim způsobím a místo kde jsem uložil dopisy na rozloučenou...chvíli váham, ale nakonec z chvějcími se prsty mačkám tlačítko odeslat ... Kostky jsou vrženy, není cesty zpět.
pokračuji prahou....a po nějáké době se rozhoduji zkusit štěstí na stopu někde u výjezdu, doufám, že na Plzen.Asi po 3hodinách mi jeden pán zastavil,huráááá,ale bohužel, nejede do plzně ani někde boblíž plzně, spíše jen kousek za prahu ale i tak jsem i za ten kousek rád. Vysadil mne asi tak 20 km za prahou,u malého obchudku a jelikož nemám žádné jídlo tak jsem si koupil chleba...A vyšel jsem podle kompasu na západ od dálnice, po pooraných polích se nešlo zrovna dobře, protože bylo po deští a hlína se mi lepila na boty až se mi zdály tak o 15 kg těžší. Po nějáké době jsem došel do malého lesíka ve kterém jsem se rozhodl někde přespat, nakonec jsem našel pěkný krmelec a v něm jsem si vybalil věci když jsem mněl vše připravené, rozdělal jsem ohínek a udělal jsem si 2 klobásky co jsem mněl ještě z domu a chleba. Bylo to pro mně opravdu utěšující že stále mám ještě co jíst, ale stále vice jsem se děsil představy? co bude dál? Co budu jíst v německu, co ve francii? Nakonec jsem se rozhodl že se tímto problémem budu zabývat až opravdu nebudu mít žádné peníze ani co jíst, a šel jsem si lehnout.
Ještě bylo světlo a tak jsem si vzal bibli a začal číst..až jsem narazil na jednu větu která mi dala tak obrovskou naději a sílu že jsem to nebyl schopen logicky pochopit...